Místo právnické kariéry si háčkuje na volné noze – část 1.

Lucky jsem jsi už několikrát všiml na Facebooku. Zaujala mne jednak neobvyklou náplní – háčkováním. Opravdu se tím dnes někdo živí? Myslel jsem, že pletené ponožky a čepice dávají především babičky k Vánocům. Už to bylo zajímavé ještě vedle zjevného úspěchu, rychle soudě podle sociálních sítí. A zadruhé pak to, že se sama starala i o prodej a propagaci (rozuměj vlastní eshop, sociální sítě atd.). K tomu spousta věcí, která není hned vidět. Focení produktů, vlastní blog atd.

Byť nejde vyloženě o startup, došel jsem k názoru, že za tím vším může být zajímavý příběh a hromada inspirace. Proto jsem se s Luckou sešel a poprosil ji o článek.

Zkus prosím stručně představit své podnikání pro lidi, kteří o tobě teď čtou poprvé.

Jsem vystudovaná právnička, která se rozhodla, že bude háčkovat. Háčkuji šaty, ponča, šperky, co mě napadne. Buď pro sebe, nebo na zakázku. To vše pod vlastní značkou Lucija, kterou jsem sama vytvořila. V rámci své značky ale neprodávám jen módu ale i své myšlenky a životní styl. O své cestě a o tom, co je v životě důležité, píši blog. A vším, co dělám, tak lidi inspiruji k tomu, aby zkrátka ŽILI, ne jen přežívali. 

 

V jaké situaci jsi nápad dostala a co tě k němu vůbec navedlo?

Nápad jsem dostala několikrát, vždycky mě ale odradil fakt, že se to prostě nedá prodat. Je to příliš drahé. Když spočítáš, kolik času jsi tím strávil, vylezou ti astronomické sumy. A tak, i když se mé háčkované oděvy líbily, vždycky jsem je zavrhla. Kdo by kupoval děrovanou sukni za dva a půl tisíce?

Později, když jsem dostudovala práva a nemohla si v rodném kraji najít práci, otravoval neustále můj přítel s myšlenkou: „Budeme mít eshop! Budeme mít eshop!“ Byl programátor a několik eshopů už vytvořil, pro mě to byla ale španělská vesnice. Nevěděla jsem, co to obnáší, ani co bychom asi tak mohli prodávat. A tak mu říkám: „A co chceš prodávat?“ A on na to, že prý něco drahého, to je prý nejlepší.

Dokončila jsem tenkrát háčkovaný komplet, stála před zrcadlem a byla jsem nadšená. Ten se fakt povedl! A tak říkám svému příteli: „Eshop říkáš. Drahý říkáš. No tak jo!“ A tak se zrodila první myšlenka háčkované módy.

Byla původní myšlenka stejná od začátku, nebo ses postupně dostala k něčemu úplně jinému?

Záleží, jak se to vezme. Hlavní myšlenka zůstala stejná. Můj sen a cíl bylo dělat, co mě baví, a být spokojená. Jen se postupně měnily způsoby, jak toho docílit.

Na začátku jsem byla ze života dost unavená, a tak moje vize byla, že budu doma sedět a jen háčkovat. Docela rychle jsem ale zjistila, že takhle to nefunguje, že to nestačí. A tak jsem postupně musela vymyslet způsob, jak to vůbec prodat. Začala jsem háčkovat kromě oděvů i náušnice a doplňky. Protože prodat hned šaty za několik tisíc byl fakt oříšek. Musela jsem vytvořit eshop. K němu začít psát blog. Začít tvořit komunitu fanoušků, čtenářů, zákazníků. Bylo toho opravdu hodně, co jsem musela změnit. Hlavně svůj přístup. Musela přestat myslet tolik na sebe, a začít víc myslet na své zákazníky. Proč by to ode mě měli kupovat?

Začala jsem s vizí háčkovaného eshopu. A paradoxně teď si zakládám na tom, že své háčkované oděvy prodávám pouze osobně. Všechny své zákaznice znám. Eshop je momentálně spíš moje vizitka, galerie. Způsob, jak se o mě lidé mohou dozvědět. A tak všechno se pořád mění, ale hlavní myšlenka zůstává stejná – dělat, co mě baví.

Když ses pro to rozhodla, co jsi šla a udělala jako první? Nebo nad čím jsi začala přemýšlet, že budeš muset dělat?

První, do čeho jsem se pustila, bylo háčkované portfolio. Musela jsem mít na eshopu, co nabídnout. A tak jsem prvního půl roku jenom seděla a háčkovala. Vedle toho jsem taky vymýšlela, jak se to bude jmenovat, jak bude vypadat logo, abych mohla zabrat doménu, atd.  Moje začátky obecně byly opravdu dlouhé a velmi zdlouhavé. Zpětně bych řekla, že až moc. Měla jsem v sobě moc strachu, lepší by bylo, kdybych do toho skočila prostě po hlavě.

Proč by podle tebe bylo lepší do toho skočit víc po hlavě a co to vůbec znamená, jít do toho takto?

Kdybych začínala znovu, fotila bych svoje výtvory od začátku. Hned udělala alespoň facebookovou stránku, kam bych ty fotky dávala, abych tak mohla začít lákat potenciální zákazníky. Abych mohla zjišťovat, co má jaký ohlas. Nebylo, co ztratit. Mohla jsem jenom získat! Můj přítel mi to pořád říkal, že musím prostě nějak začít. Že není důležité, aby bylo všechno tip ťop. Ale mě to nešlo. Potřebovala jsem, aby to bylo dokonalé. Prostě jsem se bála. Připadalo mi, že mě jakákoli negativní kritika zabije. A že na to prostě nemám.

A co by mi to dalo? Byla bych dál. Lucija byla tenkrát úplně jiná. To, že je teď upřímná, otevřená, usměvavá. Tak to na začátku vůbec nebylo! Byly tam vážné fotky. Všechno focené uniformně na bílém podkladě. Pořád jsem si na něco hrála. Hrozně moc jsem se za sebe styděla. To až díky těm zpětným vazbám jsem se dostala tam, kde jsem. Když moji fanoušci dali víc liků mé spontánní fotce v brýlích a teplákách. A po krásné fotce z lesa neštěkl ani pes.

Lucijashop - pončo NIX

 

Jenže to byl prostě přirozený vývoj. Když se zpětně podívám a vzpomenu si, jak jsem na tom byla psychicky. Asi jsem měla hodně, co ztratit. Tu špetku odvahy jít si za svým, kterou jsem měla. Vždyť jediný, kdo ve mně věřil a podporoval mě, byl můj přítel. Nikoho jiného jsem v té době neměla. A handmade lidí je fůra. Ale kolik z nich se tím skutečně dokáže živit a nacenit to? Možná by mě ta kritika tenkrát prostě opravdu semlela.

Teď už mám jinak nastavené myšlení, tak se mi to zpětně kecá. V tom je právě ten základ. Změnit prostě myšlení z toho fixního, kdy se z každé prohry hroutíš, na to růstové, kdy každou prohru vnímáš jako skvělou výzvu. Bez toho to podle mě prostě nejde.

Jak dlouho nakonec trvalo od nápadu do nějaké první uháčkované věci? Jak dlouho si háčkovala to portfolio?

😀 Upřímně? Tak mínus 4 roky. 😀 Háčkovat oděvy jsem začala už dlouho před tím, než jsem se rozhodla v háčkování podnikat. Nejstarší kousek, který je na eshopu k dostání je sukně, kterou jsem uháčkovala asi před 7 lety.

 

A kdy bylo hotové portfolio? To se takhle nedá říct. Po půl roce jsem měla troje šaty, troje halenky a troje sukně. Tak jsem to tenkrát vymyslela. Tři kategorie a v každé do začátku budou tři věci. Jenže po půl roce stále nebyl eshop. Já stále nevěděla, jak to všechno bude fungovat. Co budu dělat až si někdo objedná šaty na míru? Jak tu paní změřím? Sejdu se s ní? A tak jsem díky tomuhle zoufalství vymyslela, že začnu tím, že budu prodávat šperky a doplňky. No a to mi taky chvilku zabralo, takže to vytváření toho mého portfolia se protáhlo tak na rok.

A jen tak pro zajímavost, z těch devíti kousků jsou na webu jen čtyři. Ty ostatní pravděpodobně nikdy nespatří světlo světa. Už se mi to nelíbí. Nedokázala bych se za to postavit. To jen tak pro představu, jak moc se v rámci svého podnikání člověk posune. Proto je vlastně úplně jedno, jak začne, protože většinu věcí ze začátku později stejně nepoužije.

A jak dlouho ještě trvalo, než jsi něco poprvé prodala?

První, co jsem prodala, byly náušnice. A to zhruba po tři čtvrtě roce. Ale to bylo spíš jen tak na zkoušku, abych se naučila prodávat.

Lucijashop - náušnice ESTER

A první oděv na zakázku jsem prodala asi po roce a půl od svého nápadu. Ale taky! Pouze po jednom měsíci od oficiálního spuštění mého webu.  To mě tenkrát opravdu velmi nakoplo. Hlavně díky tomu, jak ohromně nadšená ta zákaznice byla. Přijela za mnou tenkrát z Doks až do Svitav, to jsou zhruba tři hodiny cesty! Doslova si to vymínila. Přijela kvůli šatům, tomu nejdražšímu, co jsem měla. Chtěla jsem se s ní potkat, chtěla jsem mít jistotu, že se jí šaty budou líbit, že jí padnou. Nechtěla jsem prostě 48 hodin háčkovat šaty jen tak. 😀 Na schůzku jsem tenkrát přišla v ponču a během prvních minut už jsem neměla háčkovat jen šaty, ale i to pončo. Dodnes je tato zákaznice tou nejlepší a nejvěrnější. Dnes má doma už 6 háčkovaných kousků, náušnice nepočítám. 😉

Když už jsi zmínila to nakopnutí, trochu odbočím. Co tě naopak sráží? Ať se jen nebavíme o těch pozitivních věcech. Určitě toho bude také hodně. A jak se s tím případně vyrovnáváš?

Srážím se myslím hlavně já sama, moje únava. Čas od času mám prostě pochybnosti. Jo, skvěle se to rozjelo. Nepřestávám zírat. Ale pak prostě přijde strach, že to najednou nebude. Že si to lidi přestanou kupovat. Že nebudou číst. Chvilku se tak bojím. A pak si říkám? Co se může stát? Že se nechám zaměstnat?

Myslím, že je to pořád o tom nastavení tý naší palice. Buď chceš brblat a budeš brblat, nebo s tím chceš něco dělat, a tak s tím budeš něco dělat. Já jsem třeba paradoxně občas v háji právě v ten moment, kdy předávám zakázku. Když je to všechno hotové. Zákaznice je nadšená. Cena je už dávno dohodnutá. A stejně odjíždím s takovou zvláštní prázdnotou. Nic moc pocit. Ale já někdy prostě nemám den. A nezlepší mi ho nic. Stejně tak, když mám dobrý den. Je skoro nemožné mě potopit.

Dřív mě sráželi lidi. Hlavně ti blízcí, když mi můj sen vymlouvali. Když je vlastně nezajímalo, co bych chtěla. Když zarytě tvrdili, že to nejde. Ty už teď ale nepotkávám. Už se mnou nemluví. Stačí jedna hrdá věta o tom, že jsem to rozjela, a mlčí. Ani žádná ostrá kritika nepřišla. Ani, co se týče webu. Ani tvorby. Ani psaní. Taky to ale vnímám jinak, poslouchám svoji cílovku. Když mi někdo řekne, že píšu moc dlouhé články, zamyslím se. A ano. Píšu. Tak já prostě píšu. Nebaví tě to číst, nečti to. Protože mám zase spoustu čtenářů, kteří jsou nadšení. A nikdy se nezavděčíš všem.

A tím jak jsem pozitivní, všechny ty prudiče prostě odpuzuju. Protože se mnou se neprudí moc dlouho. A když občas prudím já, a to já prudím, tak zalezu někam odpočívat a pouštím k sobě jen ty nejbližší. Takže prostě už mě vlastě nic nesráží, nedávám tomu možnost. Vidíš, jsem prostě nechutně pozitivní. 😀 Ale to je tím, že mezi lidi chodím, jen když mám den.

Jak jsi na začátku zjistila, co vlastně budeš háčkovat za věci?

To bylo jasné. Háčkovala jsem si oděvy už od svých 17ti. Šaty, sukně, bolerka. A milovala jsem to. Věděla jsem, že chci háčkovat něco, co budou ženy nosit s hrdostí. A že nechci háčkovat něco, co háčkují všichni. Čepice, dečky, podtácky. To na mě bylo moc jednoduché. Hlavní moje představa byla háčkovat šaty.  Nicméně i to se postupem času prostě tak trochu změnilo. Šaty jsou opravdu náročné, musejí sedět, navíc není tak jednoduché je vymyslet. Oproti tomu takové pončo! To je mnohem jednodušší. Takže třeba teď nejvíc prodávám ponča. A ty přitom v prvotní myšlence vůbec nebyly. Takže to prostě tak nějak nechávám plynout. Háčkuji, co chci já, a zároveň poslouchám, co mají rády moje zákaznice.

 

Zkoušela ses někoho ptát nebo zjišťovat poptávku na trhu po háčkovaných věcech?

A víš, že ani ne? Můj přítel mi tenkrát řekl, že takoví lidé jsou. A já jsem mu věřila. A i díky tomu, že jsem vystudovala práva, jsem věděla, že existují ženy, kteří mají málo času a hodně peněz. A že, jestli se některé z těch žen háčkovaná móda líbí, nebude mít čas si ji uháčkovat a raději si jí koupí. Ale nevěděla jsem, jak se k nim dostat. Prostě jsem to nějak dělala. Až pak, když jsem se náhodou dostala do podnikatelského klubu BforB, jsem se poprvé seznámila s lidmi, kteří byli z mé tvorby nadšení a dokonce byli i evidentně ochotní za ní zaplatit. To bylo ale až zhruba po roce a půl od první myšlenky háčkovaného podnikání.

Jak to vnímáš teď, co se týče poptávky po háčkovaném oblečení? Už máš po nějaké době asi lepší představu, než si měla na začátku.

Je to hodně individuální. Ti lidé existují, není jich moc. Ale to nevíš! Já si na začátku myslela, že si to budou kupovat lidi, kteří mají spoustu peněz. Ale už potkávám zákaznice, které si chtějí našetřit. Dokonce jsem získala zákaznici, která mi před tři čtvrtě rokem řekla, že háčkovaná móda není nic pro ni. A já jsem to plně respektovala. Teď jí budu háčkovat mohérovou vestu odhadem tak za deset tisíc. Je to o trpělivosti, o tom jak si věříš a o tom, jak dokážeš ty lidi přesvědčit. Ale ne tak, že jim pořád něco nabízíš a něco do nich hučíš. Ale tak, že mlčíš, prostě si podnikáš a oni po čase přijdou a řeknou: „Já to chci!“

Když teď už máš fungující obchod, a i stálé zákazníky, jak přicházíš s dalšími novými věcmi? Kde se berou ty nápady na další a jak je teď ověřuješ na trhu?

Tak nějak přirozeně. Nic nedělám moc na sílu. Došla jsem k tomu, že moje háčkovaná tvorba je takové malé umění. A že spíš než podnikatel, jsem umělec, takový trošku bohém. Je pro mě důležité, aby mě to bavilo, abych to dělala ráda a abych to dělala s láskou.

Takže třeba zimní pončo NIX jsem uháčkovala spontánně pro svoji první zákaznici, chvilku po té, co jsem jí předala zmiňované šaty a pončo. Chtěla nějaké na zimu a byl už listopad. Takže jsem měla nejvyšší čas něco vymyslet. Dala jsem ho tenkrát na web, protože bylo fakt úžasné. Napsala jsem o něm dokonce i článek. Jedna z nejlepších věcí, kterou jsem doposud vytvořila. Šířilo se tenkrát jako mor. Můj známý viděl radost té první zákaznice, tak si ho objednal pro manželku k Vánocům. Jeho známý viděl zase jeho radost, tak si ho objednal pro svoji ženu k narozeninám. A tak se v tu chvíli začala Lucija konečně pořádně rozjíždět.

Jinak nové věci vznikají tak, že mám dost času a energie a najednou potřebuju prostě něco uháčkovat. Prostě hrozně moc chci a musím. V tom jsem právě umělec, dělám to hodně i pro sebe a svoji vlastní radost. Takhle vzniklo pavoučí pončo z mohéru.

 

Jen jsem lajdák, na webu ho ještě nenajdeš. 😀 Ne jako produkt. Fotky jsou nafocené, lupnu je občas do nějakého článku nebo do příspěvku na facebooku. Můžeš ho taky vidět na mě, na živo. Teď v létě ho hodně nosím.

Ale jinak většina věcí vzniká tak, že si je vlastně zákaznice vymyslí sami. Přijdou s nějakou představou a já dělám maximum pro to, abych se do ní trefila. A to je nejlepší. Ony jsou pak prostě chodící reklama. Ta nejhezčí reklama, jakou si vůbec můžu přát.

V čem jsou tvé věci unikátní, proč je lidé vůbec kupují?

Mé věci jsou unikátní hlavně tím, že jsou mé. Opravdu. Pro mnoho lidí to moc znamená. Vidí na mě, že mě to baví. Že se v těch věcech opravdu nosím. A že tak nějak zářím. Dávám světu najevo, kdo jsem, co chci. Má háčkovaná tvorba je prošpikovaná mými životními myšlenkami, postoji a zkušenostmi. Zvedám ženám sebevědomí. Připomínám jim, co je v životě důležité. A že každá z nich je výjimečná.

Své zákaznice nepřestávám překvapovat. Ať už novinkami, novými kousky, materiály. Tak dárky, které jim dávám k větším zakázkám. Tak tím, že přijedu vždy osobně s dárkovou krabicí. Tak i tím, že se vždy stávají mými velmi dobrými přítelkyněmi. Velmi si jich vážím, mohu totiž díky nim dělat to, co dělám. A ony potom cítí, že mají na sobě skutečně něco, co nikdo jiný nemá. Oděv v hodnotě tisíců, plný několika hodin ruční práce člověka, kterého osobně znají.

Ověřovala sis, zda podobné věci už někde někdo neprodává? Nějakou analýzu konkurence?  

Na začátku jsem si jen vygooglila, jestli existuje nějaký háčkovaný eshop. A google nic nenašel, alespoň ne na prvních stranách. Věděla jsem, že na fléru existuje mnoho šikovných tvůrců, kteří háčkují. Nevnímala jsem je ale jako konkurenci. Já chtěla vybudovat značku. Značku, která bude něco znamenat. Něco nezaměnitelného. Něco, co budou lidé prostě chtít, ať to stojí, co to stojí. A na fléru jsem našla jen babičky a maminky, které pro radost háčkují asi tak za deset korun na hodinu. Ti, co byli úspěšnější, vydělávali hlavně na tom, že prodávali návody. Nenašla jsem nikoho, kdo by háčkoval šaty a zároveň je dokázal prodat za jejich skutečnou cenu. Viděla jsem, že je to ohromná díra na trhu, minimálně na českém trhu.

Koho teď vnímáš jako konkurenci? Napadá mne dnes spousta „čínských“ stánkařů nebo i značkové dovozy z Asie.

Upřímně? Nikoho nevnímám jako konkurenci. Nepotkala jsem doposud nikoho, kdo by dělal něco podobného. Kdo by cílil na lidi, na které cílím já. A kdo by to dělal způsobem, který jsem si vybrala. Jak už jsem řekla, prodávám sebe, ne háčkovanou módu.

A ano, lidé mi mohou říct, že si koupí oblečení z dovozu za pár korun. Ale nebude třeba háčkované.  Neudělají jim to na míru. Nebude to zážitek. Nebude to značka. Nebude to něco, co nikdo jiný nemá. A nebude to něco, co je bude inspirovat.

A ti, co to takto necítí. Chtějí ušetřit. Chtějí něco, co není originální. Nebo třeba jen nemají peníze. Ti zkrátka nejsou moje cílovka. Je to tvrdé, ale je to tak. To jsem se za dobu svého podnikání naučila.

Co zahraničí (objednat si dnes něco na etsy.com není nic těžkého). Není to také potenciální konkurence?

Potenciální konkurence je samozřejmě všechno. Komu se líbí něco na Etsy, ať si to koupí tam. Upřímně já ani nechci, aby všichni nakupovali ode mě. V prvé řadě lidem tvrdím, že to jen tak někdo nemá. To je jeden z hlavních argumentů. A to musím stůj, co stůj, dodržet. A v druhé řadě, můj čas je velmi omezený. Dokážu uháčkovat jen asi jedny šaty za měsíc. A taky potřebuji prostor na vymýšlení. Chci vytvořit šaty z irské krajky, jejich výroba bude trvat třeba čtvrt roku. Mít pár desítek zákazníků je naprosto dostačující. A pokud bude ještě pár zákaznic stejných, jako je ta první? Tak mi jich stačí asi jen šest. 😀

Toto je konec první části rozhovoru s Luckou.

Zde si můžete přečíst druhou část rozhovoru a nebo si můžete prohlédnout Lucčin web a eshop.

MRKNOUT SE NA WEB