Místo právnické kariéry si háčkuje na volné noze – část 2.

Toto je druhá část rozhovoru. První část rozhovoru s Luckou si můžete přečíst zde: Místo právnické kariéry si háčkuje na volné noze – část 1.

V čem jsou tvé věci a tvůj přístup jiný? Možná by byla lepší otázka, v čemu musí být jiný?

Jak už jsem řekla. Prodávám sebe. A to podle mě musí udělat každý handmade tvůrce, pokud chce úspěšně podnikat a své podnikání si užít. Lidé tě musí znát. A pokud opravdu upřímně dáš světu najevo své názory, jaký seš, co máš rád, proč to děláš, jak si k tomu došel. Pak přitáhneš jen ty lidi, kterým jsi sympatický. A ti jsou tak nějak na stejné vlně jako ty. A nemusíš pak odpovídat na otázky „Proč?“. Buď to se jim to líbí, nebo ne. Tam to v módě prostě končí. Nekoupíš si nic, co se ti nelíbí. ALE taky! Když to vidíš dostatečně často, a začnou to nosit třeba i lidé okolo. Začne se ti to líbit. Móda chce čas. Háčkovaná móda obzvlášť.Lucijashop - Lucie Findejsová

Také jsem udělala z háčkované módy luxus. Ale vlastně jsem to neudělala já. On to prostě luxus je. Zaplať člověku za 48 hodin práce. Hodina lidské práce, to je v dnešní době to nejcennější. Jen si to většina lidí ještě pořád neuvědomuje. A na to, abych tohle dokázala, musela jsem vytvořit značku. Háčkovat, co chtějí moje zákaznice. Necpat jim to, co chci háčkovat já, ale pídit se po tom, co by ony chtěly nosit. A pokud potkám někoho, kdo nechodí nikam, kam by háčkované oděvy mohl nosit, tak se ho upřímně zeptám, jestli si skutečně myslí, že je to dobrá investice. A že existuje mnoho jiných, lepších a praktičtějších variant. Díky tomu moje zákaznice také vědí, že nekupují zajíce v pytli. A že se nesnažím za každou cenu prodat. Radím jím s barvami. Se střihem. S tím, jak to kombinovat.  Je pro mě důležité, aby byly spokojené. Ony jsou mojí vizitkou. Proto také všechny své větší zakázky předávám osobně. Chci se prostě přesvědčit, že je vše v pořádku. A taky si samozřejmě nemůžu nechat ujít tu radost a nadšení. To je totiž ta nelepší odměna za dobře odvedenou práci.

Bojíš se konkurence v nějakých ohledech?

To ne. Ve slabých chvilkách – možná. 😀 Obecně se na ní spíš ale těším. Až přijde někdo, kdo bude tvořit módu podobně jako já. Těším se, že mě bude inspirovat. Že si budeme moc radit, spolupracovat. Učit se od sebe. Vyměňovat zkušenosti. Dohazovat zakázky, do kterých se nám třeba nebude chtít. Těším se, že to bude pořádný pohon, bude mi to trošku udávat směr. Dělat něco naprosto unikátně a sama, je velmi náročné. Netuším, jak se budu cítit, až nebudu stíhat všechny zakázky. Moje taktika je jednoduchá – zdražím. Jenže! Zatím se po zdražení stal vždycky přesný opak. 😀 Takže tiše doufám, že se mým blogem inspiruje někdo, kdo by chtěl také háčkovat a nasadí alespoň tak vysokou laťku, jako jsem nasadila já.

Jaká byla tvoje představa na začátku ohledně prodeje a výdělků? A jaká je realita dnes?

Neměla jsem moc představu. 😀 Věděla jsem, že to chci dělat, a měla jsem příjmy bokem, takže jsem na tom nebyla závislá. Na začátku jsem si řekla, že to musím prodat alespoň za stovku na hodinu, a pokud to neprodám, tak to dělat nebudu. Není možné živit se něčím, co nedokážeš prodat.

Dneska jsem schopná si vyháčkovat dvacet až třicet tisíc měsíčně hrubého. Což sice není žádná sláva.  Ale na přivýdělek a skromné uživení to myslím zatím stačí. Navíc mé zákaznice ví, že cena neustále roste, podle toho, jak moc se mi chce háčkovat, podle toho, jak se zvyšují náklady, poptávka, atd. A třeba moje první zákaznice, bere Luciju jako investici. Vidí totiž, že třeba šaty, které koupila před rokem, stojí nyní čtyřnásobek.

Zjišťovala jsi nějak, zda lidé budou chtít platit za háčkované věci a případně i kolik budou ochotni zaplatit?

Nezjišťovala. Pevně jsem tomu věřila. Nechtěla jsem předjímat. Jsou šaty, které stojí třeba půl milionu. Jasně, že existují lidé, kteří něco takového budou chtít. Chtěla jsem to zkusit. Když to nezkusíš, nemůžeš to vědět. A to že to třeba nikdo nedělá? A že si většina myslí, že je to hloupost? To přeci neznamená, že to nejde. Jen zatím nikdo nepřišel na to, jak by to mohlo jít.

Máš nějaký plán a cíle na další rok, případně i delší dobu? Nebo jak se díváš dopředu a co se snažíš plánovat?

Obecně moc neplánuju. Tak nějak si plynu. Mám plný diář nápadů a vizí. A někdy bych je chtěla zrealizovat. Samozřejmě, co nejdřív. Občas se něco zrealizuje. Občas něco škrtnu, protože už mi to nepřijde tak dobré. A dělám tak nějak všechno najednou a vlastně velmi neefektivně.

Jenže jsem kreativec, bordelář, umělec, trochu bohém. My to tak prostě máme. Výsledky nás moc nezajímají, pokud nám teda nejde vyloženě o kejhák.

A co mám teď v tom diáři? Chci natočit taneční video v novém pavučinovém ponču. Chci začít částečně vydělávat i svým blogem. Chci napsat knihu, nápady už mám asi čtyři, takže už by to chtělo alespoň jeden napsat. 😀 Chci se naučit irskou krajku a vytvořit šaty, které budou opravdu velkolepé a taky tedy děsně mastné. S tím souvisí i to, že si pohrávám s myšlenkou, že umožním svým zákaznicím si háčkované oděvy jen půjčit. Taky jsem objevila šikovnou švadlenku, se kterou chci vytvořit šitoháčkovanou módu, tedy kousky, které budou šité normálně z látky a já na ně naháčkuji jen pár háčkovaných aplikací, takže budou ty kousky mnohem praktičtější a levnější. Taky bych ráda vymyslela způsob, jak háčkování případně i učit, prodávat návody apod. Nejspíš vymyslím kolekci, kterou nebudu háčkovat já, ale budou jí háčkovat ostatní. Protože na háčkování je nejkrásnější ta činnost, ten relax a to vítězství na konci. A v neposlední řadě bych chtěla uspořádat něco jako módní přehlídku. No je toho spousta.

Co za konkrétní problémy jsi na začátku musela vyřešit a překonat?

Ty jo, těch bylo. Vymyslet, jak to prodat. Najít argumenty. Najít cílovku. Vymyslet, jak to bude fungovat. Jak bude vypadat logo. Jak to nacenit. Jak bude vypadat eshop. Jak to vyfotit. Jak to popsat. Obecně jsem prostě musela překonat sama sebe, zbavit se strachu a naučit se problémy řešit až když přijdou. Na začátku jsem se paradoxně nejvíc děsila toho, že si fakt někdo něco koupí. 😀 Jestli zvládnu uháčkovat oblečení na míru. Jak to budu fakturovat. Do čeho to zabalím. Jak to dopravím. Bylo toho mraky!

Které z nich byly nejtěžší a proč?

Nejtěžší rozhodně bylo vymyslet způsob, jak to prodat. Postupem času jsem totiž přišla na to, že háčkovanou módu nestačí jen uháčkovat. A že přesvědčit lidi, aby si koupili šaty, které stojí pět tisíc, je opravdu oříšek. A přitom těch pět tisíc, to byla naprostá almužna. Ty šaty mi zabraly 48 hodin, a to ještě ideálního času! Vůbec tam nebylo započítaný, jak dlouho jsem je vymýšlela a hlavně kolikrát jsem je párala. Kdyby to tam bylo, odhadem by to bylo tak 100 hodin. A tak jsem vlastně nedělala ani za 50 kaček na hodinu. A přesto to všem připadalo drahé.

Nejhorší na tom bylo, že to připadalo drahé i mě.  To byl totiž ten největší problém. To já jsem měla pocit, že prodávám zajíce v pytli, a vůbec jsem neviděla tu hodnotu toho, co dělám. Když jsem byla na jednom jarmarku, došlo mi to. Dokud neprodám ty šaty sama sobě, do té doby je prostě neprodám nikomu jinému. Jsem obchodník, a jako takový, musím být i svůj vlastní zákazník. Musím si ty šaty nejprve chtít koupit já sama. A to bylo nepředstavitelné, protože já bych si je přeci nekoupila! Já bych si je totiž uháčkovala!

Nebyla jsem prostě vůbec schopná odpovědět na tu základní otázku. Proč? Proč by si ode mě měl někdo koupit šaty za pět tisíc? Šaty, které jsou děravé, a pod které si musíš vzít další šaty. 😀 Šaty, které jsou nepraktické. Které musíš prát v ruce. No tak proč? Proč si nekoupit nějaké praktičtější a hlavně několikanásobně levnější? A pořád jsem věděla, že těch pět tisíc prostě zdaleka není jejich cena. Taky jsem ale věděla, že jestli je neprodám za pět, za víc už vůbec ne. A všechny ty ženské na fléru! Ty je prodávaly za zlomek toho, co já!

A tak jsem začala chodit na handmade akce. Nakupovat handmade věci. A pak mi to došlo! No proč handmade kupuji já? Co z toho mám? Je pro mě důležité, co je to za člověka. Chci ho podpořit. A pak pokaždé, když vařím v handmade zástěře, vzpomenu si na úsměv té švadleny, a zaleje mě pocit pohody. Došlo mi, že vlastně fakt neprodávám šaty. Ani přízi. Vždyť příze na ty šaty mě vyšla asi na dvě stovky. Prodávám svůj čas. Svůj nápad. Je to umělecké dílo. Jsem to prostě já. A tak začala konečně Lucija tak, jak jí znají lidi dnes.

A když jsem už konečně prodávala hrdě šaty za pět, přišel za mnou malíř, velmi inspirativní člověk. A řekl mi, že by ty šaty neprodával za pět, ale aspoň za dvacet. A podělil se se mnou o jednu svoji nezapomenutelnou zkušenost.  Vyprávěl mi, že namaloval ohromné několika metrové plátno a nacenil ho na čtvrt milionu. Přijel pán. Evidentně velmi zámožný. V nablýskaném autě, oblek ušitý na míru. Ten obraz ho uchvátil, byl nadšený. Přesně tak, jak se to s obrazy děje. Prostě ho chtěl! Když se ale dozvěděl cenu, sklopil oči a odmítl. Ten malíř se ho tenkrát zeptal, zda je to na něj moc drahé. A on mu odvětil, že ne. Ale že vlastní mezinárodní hotel a potřebuje do něj skutečně velkolepý obraz, který bude stát alespoň milion. Obchod se nekonal. Malíř neměl nic. Ani čtvrt milionu, ani milion. Říká mi tenkrát: „Chápeš? Mohl jsem mít milion! A neměl jsem nic! Zlevnit se dá vždycky. Ale zdražit? Copak jsem mohl říct: „Tak víte, co? Já vám to dám za milion?““. 😀 A ten příběh pro mě byl tak poučný, že teď ty šaty skutečně stojí dvacet tisíc. Nejen kvůli tomu malíři. Ale hlavně kvůli tomu, že se zvedla i moje vlastní hodnota. Ty šaty jsem háčkovala už třikrát! A věř mi, po dvaceti hodinách ti lezou i ušima. 😀

Proč ses rozhodla pro vlastní e-shop? Není mnohem jednodušší začít prodávat přes Fler.cz a nemít starosti s provozem něčeho, čemu jsi asi moc nerozuměla?

Proč eshop. To je jednoduché. Přišel ten můj přítel, že mi ho udělá. Tak proč ne, když to nabídl. A zadarmo!

Ale po tři čtvrtě roce háčkování eshop pořád nebyl. Stále jsem nevěděla, co to znamená a pořád jsem jen připravovala to háčkované portfolio. Pak přišla moje nejlepší kamarádka a řekla něco jako: „ Nemůžeš čekat, že si od tebe někdo hned koupí šaty za pět tisíc! Musíš začít něčím malým.“ A měla pravdu. Neměla jsem žádnou zpětnou vazbu. Nevěděla jsem nic. A samozřejmě jsem si myslela, že vím vše nejlíp. 😀 Tenkrát jsem si ale její kritiku vzala k srdci a vymyslela háčkované šperky. To bylo jednodušší. Tam se nemusela řešit velikost. A nebyly to hlavně takové pálky.

Protože ještě nebyl eshop, založila jsem si profil na fléru. Dala jsem tam pár náušnic a začala to rozjíždět tam. Bylo to velmi přínosné. Musela jsem si konečně založit živnost. Musela jsem udělat fb stránku. A konečně jsem měla nějakou zpětnou vazbu, která mě velmi poháněla vpřed. Začala jsem se potýkat s marketingem. Musela jsem se naučit fotit. Dokonce jsem toho i pár prodala. Jenže! Po čase jsem zjistila, že na fléru trávím nechutně moc času! I 5 hodin denně! Je udělaný jako facebook. Máš tam trávit prostě hodně času! Jen aby ses dostal na titulku, stojí tě to ohromné úsilí. A když tam dáš dvě stě náušnic, na fléru jako když plivneš. Ceny jsou tam nechutně nízko, protože cenotvorba je obecně největší problém snad všech handmade tvůrců. A tvořit tam značku? Luxusní značku? Jako rozjezd super. Je tam skvělá komunita, i podpora. Nicméně nebylo to nic pro mě. Došlo mi, že za tu dobu, co trávím na fléru, mohla bych mít už dávno hotový svůj vlastní eshop. V té době už bylo všechno připravené. Viselo to jen na mě. A já byla děsný perfekcionista. Pořád jsem čekala na ty háčkované oděvy. Že vymyslím, jak to bude fungovat! Jenže na fléru jsem prodala asi 12 náušnic? Za půl roku? A neměla jsem vlastně ani potřebu na ten flér lidi tahat, protože jsem věděla, že je to jen jedno kliknutí, a jsou fuč. Je tam tolik věcí! Navíc! Flér tvoří komunitu handmade tvůrců. Ale na prodej jako takový, dost kašle. Nemohl si ani kontaktovat nikoho jinak, než přes flér poštu, abys náhodou neudělal prodej bokem bez jejich provize. No a jak bych se tam s někým asi domluvila na zakázce šatů? 😀

A tak asi půl roku po té, co jsem se na fléru registrovala, jsem se na jednom jarmarku tak nějak naštvala. A když jsem rozdávala vizitky se svou webovou adresou, kde v té době byl jen rozcestník, začala jsem slibovat lidem, že do měsíce tam bude web. Potřebovala jsem prostě nějaký bič, který mě donutí to udělat. Můj přítel mě tenkrát pěkně od plic řekl, že jsem fakt šílená, dávat mu takový termíny, že si vůbec neumím představit, co všechno tam je ještě potřeba udělat. Já po nocích vkládala produkty, vymýšlela všechny ty věci, o kterých jsem neměla ani páru, abych prostě dodržela, co jsem slíbila. A skutečně jsem to dodržela. Při prvním spuštění se sice nedalo nic koupit, nebyla tam ani doprava, ani obchodní podmínky, ale bylo to. A zhruba dva měsíce po té jsem web oficiálně spustila a začala propagovat. To, že ten web totiž nebyl hotový a už tam mohli chodit lidi, to byl pro mě teprve ten správný pohon.

Kolik lidí ti od začátku pomáhalo? Co měl kdo na starost?

Na začátku mi pomáhal hlavně můj přítel. Podporoval mě, vedl mě, říkal, co je třeba, co přečíst, co řešit, na co se zatím vykašlat, naučil mě fotit, čas od času fotil i on. A hlavně mi naprogramoval eshop.

Pak moje kamarádka, co studovala reklamní činnost, ta mi pomohla vytvořit logo a čas od času se mnou zašla fotit.

A moje nejlepší kamarádka, ta mě jednu dobu neviděla bez toho, abychom spolu něco nefotily. 😀 Hlavně focení, k tomu jsem někoho potřebovala. Jinak jsem si všechno dělala já sama, jen s nějakou drobnou pomocí a radami ze všech možných stran.

Jak a kdy jsi se začala věnovat marketingu? Bylo to pro tebe překvapení, že něco takového musíš řešit?

Právě v té době, kdy jsem si založila profil na fléru. Asi tři čtvrtě roku od první myšlenky.

Já jsem věděla, že něco takového se dělá, ale neměla jsem ponětí, co všechno to obnáší. A hlavně! Že ti to sežere vlastně víc času než samotná tvorba.

Jak jsi začala prodávat první věci? Říkala jsi mi o tom, že jsi navštěvovala různé jarmarky, ale že to nefungovalo. Kdo si od tebe tedy začal věci kupovat?

První věci jsem prodala přes flér, pak pár věcí na těch jarmarcích, ale bylo toho děsně málo. Pak jsem potkala tu svojí první zákaznici. To bylo úžasný. Chvilku po oficiálním spuštění eshopu jsem dala příspěvek na facebook do skupiny Placen za svou existenci. Dala jsem tam odkaz na svůj web, v krátkosti jsem popsala svůj příběh a požádala členy skupiny, aby mi dali zpětnou vazbu. Dostala jsem tenkrát spousty krásných podporujících a obdivujících komentářů, zpětných vazeb a mimo jiné se mi ozvala i moje první zákaznice, o které jsem se už zmiňovala.

Pak si ode mě začali mé výrobky nakupovat hlavně podnikatelé z BforB a postupně různí lidé, se kterými jsem se v rámci networkingu seznamovala. Zjistila jsem, že nejlepší reklama, jsem prostě já sama, osobně. Přes internet mi to zas tolik nefrčí, až teda na tu moji první zákaznici.

Jak děláš marketing teď? Předpokládám, že ho stále řešíš sama. Vím, že máš web s eshopem, píšeš na něm zajímavý blog a máš stránku na Facebooku.

Můj hlavní marketing je ten klub BforB, odtamtud mi teď plyne nejvíc zakázek. Osobní kontakt, to je prostě v handmade ohromně potřeba.

Pak mám blog, kam dávám hlavně fotky s háčkovanými výrobky, vyloženě prodejní články píšu minimálně – ty mě totiž tolik nebaví.

Dávám příspěvky na stránku na Facebooku. Ale za reklamu na internetu jsem zatím nezaplatila ani korunu. Nedělala jsem ani žádnou soutěž, nechávám to, ať si to plyne svým životem.

Taky v rámci marketingu vždycky, když někam jdu, pokud je tam potenciál někoho zajímavého potkat, vždycky mám Luciju na sobě. Čas od času mě lidé zastavují a chtějí vizitku. Nebo mě poznají! To je pak teprve pecka, nikdo mi neřekl, že když budu háčkovat, budu celebrita. 😀

A taky si třeba přidávám do přátel na fb skoro každého, kdo požádá. Beru fb jako marketingový nástroj, čím víc přátel, tím víc vlivu. Vyloženě osobní věci jsem tam nikdy nedávala. To jsem si myslím vynahradila na blogu. Ten je osobní víc než dost. 😀

A v neposlední řadě u sebe pokaždé mám vizitky. Mám je v peněžence, v kabelce, v obalu na telefon. Všude. Ti co mě znají, se děsně smějí, že rozdávám své vizitky fakt všude. 😀 A fakt všude. Většinou se s někým zakecám. Ve vlaku, na zastávce, v obchodě, kdekoli. Občas i nad ránem, když jdu třeba popít s kámoškou.  A když vidím, že to toho člověka zajímá, okamžitě nabízím vizitku. Někdo se stydí o ni říct, nebo už ani neví, že něco takového existuje. 😀 Vizitka, to je základ. Umět jí nenuceně nabídnout, ale HLAVNĚ ji u sebe mít vždy, když o ni někdo požádá. A když už se teda stane, že ji nemáš, tak na sebe musíš napsat kontakt aspoň na papír, nebo si toho člověka alespoň ihned přidej na fb. Jinak toho člověka prostě ztratíš A nikdy nevíš. Třeba je to potenciální zákazník! Třeba je to někdo, kdo ti může pomoci s propagací. Může to být kdokoli!

Co dalšího to ještě obnáší? Zmiňovala jsi se o drobnostech jako balení, cesty za klienty.

Prostě pořád něco řešíš. Kupovala jsem krabice, abych to měla do čeho dát. Hedvábný papír, aby to bylo do čeho zabalit. Teď jsem kupovala sto tašek s logem, aby to mohli zákaznice v klidu odnést. Začala jsem psát i osobní věnování, hlavně v případě, když to chlapi, kupují svým ženám. Aby jejich ženy vlastně věděly, co dostaly. Nedávno jsem musela vymýšlet poukázku, nakonec dokonce na cokoli! To bylo taky šílený. Nejsi grafik, o ničem nic nevíš, prostředky máš pořád ještě minimální a máš udělat papír, který má hodnotu nějakých dvaceti tisíc. No to musí sakra vypadat! Nakonec se to povedlo, manželka si objednala klasicky to nejdražší, co jsem měla v nabídce. Byly to asi nejkrásnější šaty, které jsem doposud háčkovala. Ale ty nervy! 😀 No a tak pořád něco musíš vymýšlet. Poslouchat zákazníky, okolí. A proto tě to prostě musí bavit. Je to investice do něčeho, co děláš rád. S vidinou toho, že jednou se ti to prostě vrátí.

Ukážeš nám, jak vypadá dárkový poukaz na dvacet tisíc od negrafika? 😊

😀 😀 😀 No jasně 😀 😀 😀

Lucijashop - dárkový poukaz

Získáváš teď klienty nějak aktivně?

Teď moc ne. Nemám na to moc času. A těch, co sami přijdou, že něco chtějí, je stále dost. Nicméně dávám si takové výzvy. Chci uháčkovat konkrétní kousky pro některé celebrity, které mám ráda a nabídnout jim je ke koupi. Když to vyjde, dostanu se mezi zajímavé lidi. Když ne, prodám to někomu jinému. Beru to jako takovou hru.

Pracuješ se zpětnou vazbou od svých zákazníků? Komunikují oni s tebou po tom, co si od tebe něco koupí?

Samozřejmě. Velmi kriticky přemýšlím nad vším, co říkají. Pravda je ale ta, že spousty keců mají spíš všichni okolo, ti co si nic nekoupili. Moji zákazníci, ti mají pro mě většinou spíše slova chvály, obdivu a díků. Hodně se svými zákaznicemi ale třeba řeším nové věci. Jestli chtějí dárkovou tašku. Jestli by jim vadilo, kdybych prodávala návod na pončo, které mají, a tak podobně. Na nic si nehraju. To je pro mé zákaznice i fanoušky důležité. To, že vědí, že mi můžou věřit.

A komunikují. Se všemi svými zákaznicemi a zákazníky jsem v kontaktu prakticky pořád. Teď tedy nepočítám ty, co si koupí jen jednorázově nějaký malý šperk nebo doplněk. Ale těm, co háčkuji oblečení, to jsou pro mě velice blízcí lidé.

Jaká je dlouhodobá udržitelnost současného modelu? Uživí tě to a zaplatí všechny další náklady?

Háčkovaná móda sama o sobě, vzhledem k tomu, že zatím nemám žádné děti, bydlím ve svém a v celkem levném kraji, mě už teď je schopná uživit. Nicméně za poslední rok jsem skokově zdražila většinu věcí tak na trojnásobek. Až se zase zvednou objednávky a já budu chtít zvednout Luciju ještě výš. Mít fakt profi fotky, mít svůj ateliér, atd., tak samozřejmě půjdou ceny zase nahoru.

A navíc chci teď výdělek z háčkované módy kombinovat i s výdělkem z psaní. Pak třeba i z módních přehlídek. Taky bych do budoucna ráda prodávala i návody, nejspíš. Je hodně možností, jak se tím živit a zároveň se z toho nezbláznit.

Tvoje náklady jsou primárně čas, který se nedá nijak ošidit. Ať budeš chtít sebe víc, vždycky ti to zabere pevný počet hodin. Uvažovala jsi nad nějakým rozvojem? Například zapojit někoho dalšího, kdo by háčkoval místo tebe a ty řešila vše ostatní?

Nad tím jsem nikdy neuvažovala. Protože prodat svoji práci za takovou cifru a dát za to ruku do ohně, je jedna věc. Ale přebrat odpovědnost za někoho jiného a zaměstnat ho? Na to se necítím. Hlavně jsem taky nikoho takového zatím ani nepotkala.

A navíc já svoji značku prodávám tím, že to háčkuji já a že skutečně tak nějak prodávám sama sebe. Kdybych někoho přibrala, tohle všechno by to ztratilo.

Spíš budu čím dál míň háčkovat a tak to bude čím dál dražší a opravdu to bude exkluzivní zboží. Pravděpodobně budu taky věci půjčovat, takže budou schopny vydělat mnohem více. A taky bych ráda později prodávala i návody, což tedy ale musí být striktně oddělené od toho, co háčkuji teď pro své zákaznice.

Spíš si v budoucnu najmu pomocnou ruku, která mi bude pomáhat s administrativou. Třeba s tím půjčováním. Vyřizováním objednávek s návody a tak. Ale to je opravdu ještě vůně budoucnosti.

Zkoušela jsi už před tím jiné podnikání a jak to případně dopadlo?

Ne, nikdy předtím jsem nepodnikala. Kromě toho, že jsem zároveň s háčkovanou módou šla pomáhat taťkovi do rodinné firmy s kojeneckou vodou Aqua Anna, kterou jsem měla zprvu převzít. Nakonec to dopadlo tak, že jim pomáhám hlavně s obchodem a marketingem. Jezdím vyjednávat o cenách a podmínkách do obchodních řetězců, což mě mimochodem taky hodně naučilo. Nejen to vyjednávání, ale i vidět, jak funguje podnikání, když zaměstnáváš lidi. Je to ohromná zodpovědnost a na to se zkrátka ještě necítím.

Pomáhá ti BforB klub. Můžeš o něm říct něco více a co ti přináší?

BforB klub je jedna z věcí, bez které bych určitě teď nebyla tam, kde jsem. Je to klub podnikatelů, kde si všichni vzájemně pomáhají. Doporučují si kontakty, dělají si vzájemně reklamu, dávají si zpětnou vazbu na své podnikání, radí si, inspirují se od sebe navzájem. Je to pro mě místo, kde jsem tak nějak doma. Jako ryba ve vodě. Nenechají mě jen sedět a nadávat na to, že je něco na nic, nebo že něco nejde. Nutí mě, abych to řešila.

Scházíme se každých 14 dní na snídani. Ráno prostě hoďku a půl snídáme a odjíždíme plni ohromné energie, nových nápadů, případně i zakázek. Cokoli řeším, s tím mi poradí. Jak to řešili oni. Dají mi kontakt na někoho, kdo by mi s tím mohl pomoci. Případně to třeba vyřeší za mě. Mezi těmito lidmi jsem našla většinu svých skvělých zákazníků, kteří mě následně doporučují dál a dál. Ohromně mi pomohli i s cenotvorbou. Donutili mě, abych si spočítala, kolik musejí mé výrobky stát, abych se tím mohla uživit. Nutí mě, dávat si cíle. Nutí mě prostě něco dělat. Je to ohromný pohon. Nemůžeš po 14 dnech jet na klub s tím, že se nic nezměnilo. Že není nic nového. To mi prostě svědomí nedovolí. A když podnikáš sám, potřebuješ o tom s někým mluvit. S někým to sdílet. Svoji rodinu a kamarády, tím začneš dřív nebo později fakt štvát, protože toho je prostě tolik!

Píšeš docela aktivně blog a máš pozitivní zpětné reakce čtenářů. Dokonce tě to motivovalo k tomu, že chceš napsat knihu. Proč jsi s ním začala a je těžké psát pravidelně?

No proč. Protože se to teď dělá. Můj přítel dlouhou dobu chodil a říkal mi: „Musíš psát blog! Nemůžeš čekat, že se lidi na web pohrnou. Od toho je blog, abys je tam natáhla.“ Hm, blog, to se snadno řekne, ale o čem by měl být? Co by mohlo lidi zajímat? Můj přítel říkával, že tam mám dávat návody. To mi ale přišlo absurdní. Prodávám šaty za několik tisíc a pak tam lupnu návod zadarmo? Tím nepřitáhnu ty lidi, které potřebuji. A pak mě napadlo psát o své tvorbě. Nejprve jsem napsala jen článek o tom, jak se tvoří náhrdelník. Bylo tam tenkrát víc fotek než slov. 😀 Asi měsíc po oficiálním spuštění mého webu se mi ozval úplně první fanoušek. Učil se tenkrát na státnice a byl děsně ve stresu. Napsal mi, že mi moc děkuje za můj web, že je z něj nadšený a že je rád, že lidi jako jsem já, na světě ještě existují.

Tenkrát mi tenhle můj první fanoušek napsal: „A co teď děláš?“ A já na to, že háčkuji. A on: „A co háčkuješ?“ A já na to, že pončo. A on ať mu to vyfotím. Co? Říkala jsem si. Vždyť to není hotové. Vyfotím to, až to bude hotové. Až se namaluju, zapózuju a bude to v plné kráse. A on že ne, že to není ono. Že chce vidět, jak se to tvoří. Tak jsem se nechala přemluvit a první kousky ponča jsem vyfotila. A on hned: „To je super! Dej to na fb! Tohle chtějí tvoji fanoušci vidět! Že je to skutečné! Reálné!“ Nechala jsem se ukecat a dala jsem to na stránku. A opravdu, mělo to úplně jiný ohlas než příspěvek o tom, že jsou nové náušnice. Tak jsem se s tímhle mým fanouškem, který se později stal mým velmi dobrým přítelem, radila o všem možném, až mi jednou napsal, že se se mnou skvěle píše. Že skvěle vyprávím. A ať začnu psát. Žadonil. Prosil. A tak jsem začala psát blog tak, jak ho píšu teď. Co se mi honí hlavou, co jsem zažila, co je v životě důležité.

A jak je těžké psát pravidelně? Píšu pro radost. Kašlu na pravidelnost. Píšu tak, jak se mi chce. A moji čtenáři říkají, že je to takhle super. Že jsou vždycky nadšení, když se zase po čase něco objeví. Nepravidelně. No a tak vlastně hlavně díky lidem kolem sebe, díky tomu, že je poslouchám, beru si jejich rady a zpětné vazby k srdci. Díky tomu jsem tam, kde jsem.

Tušíš, co tě čeká v dalších 12 měsících?

Tak to netuším. Můj přítel mě naučil řešit problémy a věci až když nastanou. Jinak bych se jako podnikatelka asi zbláznila! Baví mě právě to, že nikdy nevíš, co bude. Koho potkáš. Kdo ti čím a jak pomůže. A vím, že tam kde jsem, jsem hlavně díky lidem. Proto nechávám oči otevřené dokořán, uši nastražené, pusu prořízlou a využívám každé příležitosti, která se naskytne. Kdybych vyloženě plánovala, ochudila bych se o mnoho nápadů a vizí, které prostě najednou zčista jasna přijdou. A ty bývají ty nejlepší. Máš snad pocit, že bych celé své podnikání plánovala? 😀

 

Luci, děkuji za vyčerpávající rozhovor.

A pro vás, pokud vás Lucija zaujala, mrkněte k ní na web. A pokud byste se Lucky chtěli zeptat na ještě něco dalšího, pošlete nám své otázky na e-mail kontakt@startupmania.cz a z nasbíraných otázek případně připravíme další doplňující článek.

Stojí to za to. 🙂

MRKNOUT SE NA WEB